Hořké úsměvy z léčebny
Pavlína Kverková / 16. 01. 2015
Jeden z nejoblíbenějších českých autorů současnosti Josef Formánek se ve svém nejnovějším díle s názvem Úsměvy smutných mužů opět přiklonil k autobiografické výpovědi. Přestože se děj neodehrává v exotických krajích, jako v případě jeho veleúspěšné prvotiny Prsatý muž a zloděj příběhů, ale na protialkoholním oddělení psychiatrické léčebny, motiv démona se objevuje i zde. Černý drak, jak Formánek svého vnitřního pokušitele nazývá, je metaforickým pojmenováním vlastní závislosti na alkoholu. Právě závislost, nad níž není možné úplně zvítězit, je tématem Formánkovy výpovědi, v níž se mísí humorný nadhled s mrazivou sebereflexí.
O svém literárním alter egu hovoří autor ve třetí osobě, jako o Josefu F. Tím svůj vlastní příběh organicky začleňuje mezi příběhy ostatních pacientů léčebny, jimž věnuje rovněž velký prostor. Josefovi spolu-pacienti tvoří rozmanitou směs typů: vzdělaní, nevzdělaní, mladí, staří. Najdeme mezi nimi například bývalého úspěšného podnikatele stejně tak jako muže, který většinu života musel strávit u pásu ve fabrice, aby byl schopen zajistit rodinu. Přes rozdílnost všech typů mají jedno společné – závislost, která jim znemožnila pokračovat ve stávajících životech. Pro mnohé znamenal alkohol vítanou úlevu, jak se od všeho oprostit. Následky však byly vždy bolestné.
Úsměvy smutných mužů jsou plné osobních výpovědí a velmi intimních příběhů o životních prohrách a opakovaných selháních, které jednotlivé aktéry dovedly až na skupinové terapie. Formánek mísí příběhy pacientů, na něž pohlíží se soucitem a shovívavostí, s vlastními deníkovými zápisky. Prostřednictvím těchto zápisků se autor čtenářům postupně otevírá. Postřehy ze života v léčebně, jemuž vládne pevný řád (autor jej s nadsázkou označuje za pionýrský tábor kombinovaný s vězením), střídají úvahy o budoucím životě a snaha sám sebe motivovat ke změně. Postupně nalézá hlavní hrdina také odvahu hovořit o věcech, na něž není dle svých slov zrovna pyšný.
Ačkoliv je řada osudů velmi silných, autor je čtenářům představuje ve zkratce. Zkratkovitost vyprávění sice koresponduje se zvoleným formátem sbírky drobných povídek, příběhy ale zůstávají poněkud holé a nekompletní. Styčný bod všech osudů představuje stav těžké závislosti, kdy už alkohol ovládá člověka natolik, že mu znemožňuje běžný život. Příběhy jsou však často zredukovány na schéma problém – pití – (opakovaná) léčba a spousta otázek tak zůstává otevřených. Například, kdy u jednotlivých postav nastal onen zlom, stav, z něhož už se lze jen těžko vrátit?
Formánek jemně balancuje na hranici humorného a vážného. Osudy jednotlivých aktérů jsou v podstatě tragické, což autor nezastírá. Čas od času se však snaží vážnost situace odlehčit. Například vyprávěním o rozcvičce na dvoře léčebny, při níž pacienti volají "Antabus ano, alkohol ne", nebo diskuzí o kalhotkách zdravotních sester. Vizuálně odlehčují těžké téma humorné ilustrace Formánkova kamaráda Dalibora Nesnídala.
Přes všechny ty neveselé historky, které autor na sebe vrší, zakončuje Formánek své vyprávění v optimistickém duchu. Jeho alter ego vyzařuje odhodlání a chuť do nového života, v němž pro alkohol není místo. Toto optimistické vyznění narušuje "protialkoholní statistika" Josefových přátel z léčebny. Projít úspěšně léčbou totiž ještě zdaleka neznamená zbavit se závislosti nadobro. Jak sám říká: "Alkoholismus je jako borelióza. Přežívá v těle a bohužel tam zůstane až do konce jeho dnů v latentní podobě."
FORMÁNEK, Josef. Úsměvy smutných mužů. Zápisky z léčebny. Praha: Gekko distribution, 2014.